J. B. S. Haldane (1892-1964)

(Haldane, John Burdon Anderson = britský biolog a filozof. Profesor univerzity v Londýně, od 1957 v Indii; zakladatel populační genetiky. V biologii, zvl. genetice, aplikoval mat. metody. Zabýval se filoz. základy a moderní přírodovědou – publikace Filozofické základy biologie - , též indickou filozofií. Pozn. překl.)

(Z http://www.creationwiki.org/Haldane%27s_Dilemma přeložil M. T. – 10/2011)

Haldanovo dilema je tvrdým omezením rychlosti evoluce propočítaným poprvé roku 1957 slavným evolučním genetikem J. B. S. Haldanem. Toto omezení je tak značné, že zpochybňuje sám „fakt“ evoluce včetně evoluční genetiky jako empirické vědy. Na celém problému jsou rovněž demonstrovatelné různé formy dlouhodobého pohrdání seriózní diskuzí ze strany čelných evolucionistů.

Obsah

• 1 Dilema
• 2 Status
• 3 Úvod do technických podrobností
° 3.1 Cena, kterou platí organizmus za příznivou substituci

° 3.2 Haldanovy předpoklady
° 3.3 Přerušovaná rovnováha

• 4 Evolucionista odpovídá na Haldanovo dilema
° 4.1 Tradiční matoucí faktory
° 4.2 „Nedává to smysl“ nebo jde o „výmysl“
° 4.3 Příznivé substituce „se vyplatí“
° 4.4 Předpoklady se zdají „nerealistické nebo zastaralé“
° 4.5 Neschopnost vyvodit z dilematu příslušné závěry
° 4.6 Neutrální evoluce
° 4.7 Změna prostředí
° 4.8 Dělené populace
° 4.9 Činitelé ovlivňující stupeň dominance
° 4.10 Jemný výběr
° 4.11 Výběr seřezáváním
° 4.12 Počítačové simulace
° 4.13 Internetová taktika

• 5 Odkazy na literaturu s podobnou tematikou
• 6 Internetové odkazy

Dilema

Evoluce vyžaduje subtituci nové přínosné mutace do populace, která by vytvořila novou biologickou adaptaci. Haldane propočítal, že u organizmů s nízkými reprodukčními rychlostmi jako třeba u krav by se taková nová přínosná substituce nemohla vyskytnout častěji než jednou za 300 generací.

Celou problematiku lze nejlépe přiblížit na příkladech, a nejsnadnějším příkladem k pochopení je evoluce člověka. Začněme u nějakého údajného předka lidí před deseti miliony let, což velkoryse poskytuje evoluci mnohem více času než je ho ve skutečnosti k dispozici. (Poslední údajný společný předek lidí a šimpanzů žil před třemi až pěti miliony let. A adaptace člověka, o které nám jde, se prý vyvinuly z valné části v posledních dvou milionech let.) Za deset milionů let by v pitekoidně-antropoidním rodokmenu nemohlo dojít k více než 1667 přínosným substitucím. Evoluční genetici přitom nepochybují (jak plyne z příslušné literatury), že jsou-li Haldanovy propočty správné, je správný i zmíněný maximální počet mutací. (A podle evolučních genetiků představuje každá taková mutace zpravidla záměnu jediného nukleotidu, nikoli rozdíly v tisících nukleotidů.)

Všechna potřebná data, teorie a tvrzení pocházejí od evolucionistů. Propočet pak vypadá takto:

• Ponechme pro vývoj člověka z lidoopů 10 milionů let. (Tohle číslo zvýhodňuje evoluci tím, že jí dává daleko více času, než kolik je ho skutečně k dispozici.)

• Vydělme 20 lety vyhrazenými zpravidla pro jednu generaci. (Tohle číslo udávají evoluční genetici pro zmíněný vývoj za zmíněný časový úsek.)

• Vydělme 300 generacemi vyhrazenými jedné přínosné substituci. (Tohle číslo pochází z Haldanových propočtů.)

• Vychází nám, že po dobu vývoje člověka z lidoopů mohlo dojít maximálně k 1667 přínosným substitucím. (Plus nějaké omezené množství substitucí neutrálních, které nijak nepřispívají k lepšímu přizpůsobení daného organizmu.)

Problémem je toto: Můžeme v rozsahu tohoto omezení vysvětlit všechny ty jedinečně lidské adaptační změny? Zmíněné adaptace by zahrnovaly: ztrojnásobení velikosti mozku, vzpřímenou chůzi, jemnou motoriku úchopu, vývoj hlasivek a řeči, omezení ochlupení a schopnost mít požitek z hudby, abychom uvedli jen některé. Takovéto změny lze přirovnat k síle přínosných substitucí pozorovaných dnes, jako jsou údajné změny zobáků galapážských pěnkav. Postačí 1.667 přínosných substitucí k tomu, aby vznikly všechny ty jedinečně lidské adaptace? Tomu se říká Haldanovo dilema. Potíže se ještě prohlubují vinou skutečnosti, že Haldanovy předpoklady jsou neuváženě nerealistické ve prospěch evoluce. (Viz předpoklady.)

Podobný problém existuje i u dalších druhů, zejména těch, které se nerozmnožují tak rychle a žijí dlouho, jako třeba: velryby, sloni, medvědi, lidoopi a tak dále. Čím déle trvá výměna generací a čím pomaleji se organizmus rozmnožuje, tím méně přínosných substitucí proběhne za stejnou dobu.

Status

Haldanovo dilema lze vyjádřit jasně – limit 1 667 přínosných mutací v celé historii evoluce člověka. Evolucionisté však žádné takové limitní číslo nikdy širší veřejnosti nesdělili. Dokonce i jejich odborné časopisy se vždy úzkostlivě vyhýbaly takovým jasným číslům a místo toho se vyjadřovaly záludně v termínech jako je četnost substitucí – jako třeba „jedno nahrazení genu za 300 generací“, což je obrat, který zatemňuje problém a navíc to může být i součástí kódu. Evolucionistická literatura o Haldanově dilematu je navíc neobyčejně zmatená, rozporuplná a názorově nejednotná – i když evolucionisté podobná podrobná a kritická hodnocení svých prací většinou neprovádějí. A zmatek charakterizuje evolucionistickou literaturu i dnes, což ztěžuje jakoukoli seriózní diskuzi. Například evolucionisté budou citovat jeden článek evolučního genetika jako pravdivý, zatímco mnoho dalších evolučních genetiků ho mlčky pokládá za mylný – a celá záležitost se nemůže vyjasnit, protože čelní evolucionisté se k podobným rozporům prostě jasně nevyjádří. Začnete-li se takovými spory zabývat, buďte připraveni na podobné triky. Výzvy k vyjasnění stanovisek v tomto bodu evolucionisté ignorují. (Přečtěte si příběh o odborných recenzentech s příklady toho, kdy čelní evolucionisté zabránili kritické diskuzi ve svých časopisech.) Evolucionističtí vůdci mají za sebou dlouhá léta pohrdání tímto důležitým problémem – dlouhá léta vyhýbání se jasnému stanovisku, dlouhá léta připouštění stavu, kdy převládají podvody a zmatky. Nechceme říci, že jde vysloveně o spiknutí, evolucionisté se pouze dlouhodobě vyhýbají zásadní diskuzi. Už sama tahle lhostejnost by si vyžadovala studii – abychom tak lépe porozuměli sociologii vědy.
Navíc v evolucionistické literatuře prakticky ani nezačala diskuze o tom, zda 1 667 příznivých substitucí (nebo jakýkoli jiný počet) stačí k vysvětlení evoluce člověka, natož aby se evolucionisté pokusili o svůj vlastní propočet v uvedené věci a odůvodnili ho.

Krátce řečeno, Haldanovo dilema zůstává ve své podstatě nevyřešeno a diskutuje se o něm málo.

Navzdory uvedeným selháním považuje většina evolučních genetiků celý problém za „vyřešený“ a v 70. letech 20. století ho prakticky odložili ad acta. Konsensuální řešení Haldanova dilematu je však ve skutečnosti v nedohlednu. Evoluční genetici si odporují nejen pokud jde o jeho řešení, nýbrž i v otázkách zásadních východisek problému samotného.

Evoluční genetik G. C. Williams píše:

„Podle mého názoru nebyl tenhle problém [Haldanova dilematu] nikdy vyřešen, ani Wallacem ani kýmkoli jiným. Pouze vyšuměl, protože lidi začaly zajímat jiné věci. Předpokládali zřejmě, že skutečné rozluštění lze nalézt kdesi ve změti nápadů, se kterými přicházeli samostatně či ve skupinách renomovaní populační genetici účastnící se diskuze.“ (G. C. Williams, 1992, Přírodní výběr: domény, úrovně a výzvy, str. 143-144, zvýrazněno mnou)

Mnoho kreacionistů má za to, že Haldanovo dilema vyvrací makroevoluci. Další kreacionisté tvrdí, že Haldanovo dilema svědčí o tom, že evoluční genetika není schopna řešit zásadní problémy, které před ní stojí – evoluční genetika staví teoretické vzdušné zámky, naprosto odtržené od empirické reality; nemá žádnou koncepci a její závěry nejsou ověřitelné; není empirickou vědou. S tím, jak se Haldanovo dilema bude seriózně řešit, tvrdí Walter ReMine, budou evolucionisté stále častěji přicházet s nevyvratitelnými (neověřitelnými) tezemi evoluční teorie i evoluční genetiky. Znamená to, že evolucionistická vysvětlení budou buď vyvrácena nebo budou nevyvratitelná – v každém případě nebudou vědecká (použijeme-li stejnou definici vědy, se kterou evolucionisté souhlasili při soudních přích).

Úvod do technických podrobností

Cena, kterou platí organizmus za substituci

Haldanovo dilema tkví v problému zvaném cena, kterou platí organizmus za substituci. Tato věc pak nadělala v mnoha ohledech spoustu zmatků, a z těchto nedorozumění zase vyplynula četná falešná „řešení“. Teoretik inteligentního plánu Walter ReMine ukazuje uvedená nedorozumění zakořeněná dosud v příslušné literatuře a zveřejnil studii, která se s nimi vypořádává. Přední evoluční genetici včetně Jamese Crowa a Warrena Ewense ho odborně recenzovali a uznávají, že má pravdu.

Teorii nutné ceny (nutných nákladů) si teď přiblížíme. Každý evoluční scénář vyžaduje určitou úroveň tempa reprodukce – zvanou „nutné náklady“. Nutné náklady se rovnají tempu reprodukce předpokládanému daným evolučním scénářem. Není-li se určitý druh schopen rozmnožovat předpokládaným tempem, pak je příslušný scénář ve své základní premise chybný. Jinými slovy, každý scénář počítá s určitou hodnotou, a není-li tahle hodnota splněna, pak scénář neplatí. Onou hodnotou je tempo rozmnožování.

Existují různé typy nákladů, každý pro konkrétní účel. Jako třeba:

1. Náklady na přežívání – reprodukční rychlost 1, což umožňuje pouhé pokračování existence druhu v další generaci.

2. Náklady spojené s mutacemi – mimořádné tempo rozmnožování nutné k předcházení rozpadu konkrétního genofondu vinou zhoubných mutací.

3. Náklady na segregaci – mimořádné tempo rozmnožování nutné k udržení polymorfismu v určité populaci.

4. Náklady na vyrovnání náhodných ztrát – mimořádné tempo rozmnožování nutné pro eliminaci náhodných ztrát v populaci (třeba v důsledku požáru, záplavy, hladu, selekce neděditelných znaků a mnoha dalších faktorů).

5. Náklady na substituce – mimořádné tempo rozmnožování nutné specificky pro vytváření substitucí – to znamená nutné pro růst počtu kopií nových mutací. [Haldanova verze teorie nákladů byla mnohem méně adresná a zmatenější, ale (pokud správně interpretujeme) její fungování i výstupy, které z ní vyplývaly, byla prakticky stejná.]

Součet všech zmíněných nákladů (plus pár dalších nákladů menších) jsou náklady na evoluci: celkové tempo reprodukce vyžadované scénářem. Takže:

Náklady na evoluci = náklady na přežívání + náklady spojené s mutacemi + náklady na segregaci + náklady na náhodné ztráty + náklady na substituce +…

Nemůže-li se druh rozmnožovat tímto požadovaným tempem – jinými slovy, nemůže-li druh „zaplatit náklady“ – pak je scénář nepřijatelný. Haldanovo dilema pouze aplikuje tuhle logiku na generaci po generaci. Uveďme si jednoduchý příklad. Předpokládejme scénář tvrdící, že za jednu generaci vzroste substituční mutace (v počtu jedinců, kteří ji mají) o pětadvacet procent. To bude vyžadovat tempo reprodukce alespoň 1.25 (což zahrnuje náklady na přežívání 1 plus náklady na substituce 0.25). Tuto nutnou podmínku neomezí ani trochu následující situace:

• Změny prostředí
• Změny ve velikosti populace
• Měkký výběr (či tvrdý výběr)

(Poznámka: Uvedené tři položky jsou omylem vydávány za „řešení“ Haldanova dilematu. Správné pochopení nákladů substituce svědčí o tom, že jím nejsou.)

Sečtěme náklady substituce u všech generací s danou substitucí, abychom zjistili jejich celkovou výši. Pak ji vydělme počtem generací, abychom zjistili průměrné náklady. Jinými slovy, „součet celkové výše nákladů“ je pouze mezikrokem k tomu, abychom zjistili jejich průměrnou výši – a to je to, oč jde. Pokud daný druh není dlouhodobě schopen platit zjištěné průměrné náklady, pak není postulované tempo substitucí reálné. Nakonec propočítal Haldane celkové substituční náklady pro různé druhy mutací a různé velikosti populací, jak se vyskytují v přírodě. Když potom zmíněné hodnoty zprůměroval, vyšlo mu, že celkové náklady na jednu substituci činí 30.

Mezi Haldanovy proevoluční předpoklady patří teorie o tom, že dochází-li k náhradě více než jedné mutace, pak se jejich substituční náklady sčítají. Je-li tedy například substituční náklad v dané generaci pro dvě oddělené mutace 0.07 a 0.03, pak bude náklad pro obě najednou 0.1. Jelikož k tomuhle sčítání dochází v každé generaci, týká se i dlouhodobých procesů – takže se týká i celkových substitučních nákladů daného druhu. Proto platí, že ať už k substitucím dochází postupně (s odstupy mezi nimi) nebo se časově libovolným způsobem překrývají, jejich výskyt vyžaduje i nadále od daného druhu vynaložení celkových substitučních nákladů v plné výši. Některé z dalších nákladů jsou přitom často tak vysoké (shora uvedené položky 1, 2, 3 & 4), že spotřebují téměř veškerou reprodukční kvótu, a na substituční náklady zbývá málo prostředků. Na základě pokusů s chovem vyšších obratlovců Haldane zjistil, že z jejich reprodukční kvóty zbývá na substituční náklady pouhá 0.1.

Haldane tedy usoudil, že činí-li celkové substituční náklady 30 a jsou-li placeny ve splátkách 0.1 za generaci, pak to znamená, že v dlouhodobé perspektivě se nemůže substituce vyskytnout častěji než jednou za 300 generací (=30/0.1). Jeho propočet platí pro sexuální reprodukci i pro četné současné substituce libovolně se časově překrývající.

Haldanovy předpoklady

Evolucionisté si často stěžují, že Haldanovy předpoklady jsou zastaralé či nerealistické. To je nanejvýš zavádějící tvrzení. Haldanovy předpoklady jsou neuváženě nerealistické ve prospěch evoluce, což paradoxně činí z Haldanova dilematu tím závažnější důkaz proti evoluci. Haldanovy předpoklady jsou také výchozími tezemi dnešních evolucionistických učebnic genetiky.

• Haldane předpokládal, že populace neustrne na vrcholu maximální zdatnosti dosažitelné v těch kterých konkrétních podmínkách, kde by ji udržovala zásada přežívání nejzdatnějších a bránila tak navždy dalšímu vývoji.

• Jeho analýza předpokládala nepřetržitou evoluci bez zastávky, bez staze. (Haldanova analýza pochází z doby, kdy ještě Gould a Eldredge nefomulovali obecně přijatou myšlenku, že u fosilních druhů se téměř vždy po dobu jejich existence setkáváme se stazí – čili zastavením vývoje, obdobím beze změn.)

• Předpokládal, že v evolučním terénu směřování k větší zdatnosti neexistují závažné překážky jako třeba nepřekročitelné „hory“ či hluboké „trhliny“.

• Předpokládal, že zmíněný terén nepřipomíná bludiště – s labyrintem slepých uliček a cest vedoucích místo dopředu zpět - , které by způsobovalo, že úspěšná makroevoluce by probíhala mnohem pomaleji a byla by daleko méně pravděpodobná.

• Předpokládal, že onen terén se nevlní ani nedeformuje tak, aby to bylo pro evoluci nepříznivé. Kupříkladu předpokládal, že terén zdatnosti se nevlní tak mohutně, tak často nebo tak rychle, aby se z evoluce stal náhodný proces, ve kterém se příznivá evoluce stává čistě teoretickým, nereálným požadavkem.

• Předpokládal, že druhy nemůže postihnout katastrofa způsobená omyly vývoje (proces známý také jako mutační tavení), kdy z generace na generaci dojde k rozpadu genomu.

• Předpokládal, že druhy nevymírají.

• Svrchu zmíněné faktory se mohou vyskytovat v nesčetných kombinacích, což buď zcela vyloučí makroevoluci, nebo ji alespoň zpomalí. Haldane však potichu ve svých předpokladech tyhle překážky evoluce jednu po druhé i všechny dohromady vyloučil. (Tahle praxe je běžná zejména ve všech zprávách, které evolucionisté předkládají široké veřejnosti.)

• Jeho analýza ignorovala pleiotropii – stav, kdy určitý gen ovlivňuje více než jeden biologický rys. Pleiotropie většinou ztěžuje substituce, a je v životě častá. Haldanova analýza tuhle překážku ignorovala, což nahrává evolucionistickým výkladům celé problematiky.

• Ignoroval veškeré špatné vlivy změny prostředí, a naopak předpokládal nerealisticky příznivé vlivy změny prostředí – což obojí zvýhodňuje evoluci. (Například předpokládal podivný scénář změn prostředí, aby uměle zvýšil počáteční četnost substitučních mutací a tak snížil celkové substituční náklady. A zcela přitom ignoroval zničující důsledky, které by takový scénář provázely.)

• Když propočítával své omezení pro tempo substitucí, dosazoval do všech nákladových rovnic nepatrné selekční koeficienty (blízké 0+), což opět zvýhodňuje evoluci, protože tak vycházejí pro každý konkrétní případ ty absolutně nejmenší celkové substituční náklady. A ještě více to zvýhodňuje evoluci, podíváme-li se na tuto problematiku z perspektivy jeho následujícího předpokladu.

• Předpokládal stovky až tisíce substitucí vyskytujících se současně, což zvýhodňuje evoluci, protože se počítá s optimálně nejvyšší četností substitucí při nejnižších substitučních nákladech.

• Nepočítal s genetickým driftem. Eliminace genetickým driftem je téměř vždy průvodním jevem přínosných mutací, zejména při nepatrných selekčních koeficientech užívaných Haldanem. Podle evolučních genetiků platí, že má-li přínosná mutace skromnou selektivní výhodu jedné desetiny procenta (s=0.001), pak bude eliminována v 998 případech z tisíce. Haldanův propočet tento jev ignoroval na základě následujícího předpokladu.

• Předpokládal dostatečně vysoký poměr přínosných mutací.

• Nepočítal s náklady na neúspěšné substituce. Téměř žádná přínosná mutace se v konečném důsledku neuplatní (nenahradí původní gen); je většinou eliminována genetickým driftem. Přesto však musí nést svou část z celkových substitučních nákladů. Zanedbání tohoto faktoru vedlo Haldaneho k postulování nižších nákladů, což zvýhodňuje evoluci.

• Přínosné recesivní substituce s sebou nesou mimořádně vysoké náklady (snadno dosáhnou tisíců). Haldane je však neobyčejně podcenil, což opět nahrává evoluci. Předpokládal rovněž, že je převážná většina přínosných recesivních mutací eliminována a nestojí tak vůbec nic, což znovu zvýhodňuje evoluci. Navíc, jelikož je známo, že velká většina mutací je recesivní, Haldane teoreticky vyloučil největší zdroj přínosných mutací, a ani on ani žádný jiný evoluční genetik v celé historii populační genetiky tuhle ztrátu nevysvětlili. Jinými slovy, Haldane předpokládal dostatečně vysoký poměr přínosných mutací a zároveň zapomněl na to, že jeho teorie vylučuje jejich největší zdroj. Úlohu přínosných recesivních mutací přitom zatím žádný evoluční genetik uspokojivě nevysvětlil. Tyhle mutace představují jisté náklady pro úspěšnou substituci i pro substituci neúspěšnou – a v obou případech by měly být zapracovány do nějakého realistického konceptu evolučního procesu, nikoli prostě jen teoreticky „oddiskutovány“ ve prospěch evoluce.

• Předpokládal klasický darwinovský výběr zvaný také individuální výběr, který nahrává evoluci tím, že vykazuje ty nejnižší celkové substituční náklady. Liší se tak od jiných druhů výběru (jako třeba výběr v rámci rodiny, v rámci skupiny, populace či druhu), které vykazují vyšší celkové substituční náklady.

• Stavěl na genetickém modelu a modelu výběru, který stále převládá v učebnicích evoluční genetiky – Haldanovy modely nejsou zastaralé.

• Haldaneho model ve své podstatě nepočítá s epistazí – funkční nadřazeností jednoho genu nad jiným genem (nebo s komplexními, výhodnými interakcemi mezi substitučními mutacemi). Velká většina biologických znaků (jako třeba mozky, srdce, srážlivost krve, zrak, pohyblivost, vlasy, rozmnožování, metabolizmus atd.) je kódována více geny, jejichž specifická kombinace (ne pouze jakákoli náhodná kombinace genů) je podstatně přínosnější než přínos kteréhokoli ze zúčastněných genů izolovaně či v menší kombinaci. (Celek je více než souhrn částí.) Tento druh epistaze (a takto zpravidla termín epistaze používáme) se v přírodě vyskytuje v hojné míře – ale je obvykle bagatelizován či ignorován v učebnicích evoluční genetiky, protože činí problémy evoluční teorie mnohem závažnějšími. [Například se široce uznává, že pohlavní rozmnožování (zkombinujeme-li je s touhle epistazí) zpomaluje dramaticky přínosnou evoluci, protože v každé generaci rozrušuje příznivé kombinace genů. Tohle dramatické zpomalování přínosné evoluce zvětšuje klasické evoluční problémy s obhajobou původu a přetrvávání pohlavního rozmnožování.] Protože tedy žádnou takovou epistazi nepředpokládá, zvýhodňuje Haldaneho model evoluci a je v souladu s většinou dnešních evolucionistických diskuzí.

• Předpokládal celkem stálou velikost populací, i když bral v úvahu i různé velikosti populací, jak se to předpokládá v přírodě. Činil tak proto, že se mu to tím lépe počítalo, i proto, aby to jeho žáci lépe chápali, a také proto, aby získával široce využitelné výsledky (jelikož by existovalo nekonečně mnoho způsobů, jak upravovat velikost populace v závislosti na konkrétních substitucích). (Činil tak také proto, že jeho konkrétní pojetí nákladů bylo definováno jenom pro podmínky stálé velikosti populace; omyl, který nyní napravilo ReMinovo pojetí nákladů. Existují však vždy substituční náklady; jsou nevyhnutelné, ať už je velikost populace stálá či nikoli. Změna velikosti populace komplikuje analýzu, aniž by problém řešila.)

Substituční náklady představují omezení či práh reálného substitučního tempa – nižší tempo je reálné, vyšší tempo však nikoli. Navíc počítal Haldane ve svých kalkulacích s mnoha neuváženě nerealistickými předpoklady ve prospěch evoluce – a nikdy se přitom nepokusil zdůvodnit, proč by měla tahle spousta příznivých předpokladů opravdu platit. Krátce řečeno, Haldanovo tempo představuje horní mez, vysoce nerealistické maximum – ani v nejmenším tedy nejde o ověřené „průměrné tempo“ evoluce.

Přerušovaná rovnováha

Haldaneho analýza předpokládala průběžnou evoluci, bez období stagnace (staze). To však odporuje současným poznatkům o fosilním záznamu. Evoluční paleontolog Stephen Jay Gould ve svém konzervativním odhadu předpokládá, že vývoj fosilních druhů vykazuje stazi – období beze změn – po více než devětadevadesát procent doby. (Gould to předpokládá i o primátech a lidech.) Tahle převládající stagnace by mohla omezit Haldanem propočítané hodnoty na setinu – na maximálně 17 přínosných mutací pro vysvětlení evoluce člověka.

Budou-li evolucionisté eventuálně řešit tenhle problém, ReMine o nich předpokládá, že někteří budou tvrdit, že existuje jen vzdálený či vůbec žádný vztah mezi pozorovanou fosilní stazí a stazí genetickou – jako by spolu genetika a morfologie nesouvisely a nebyly propojeny. Je pravděpodobné, že se evolucionisté budou stále častěji uchylovat k podobným vytáčkám. Gould a další evolucionističtí badatelé se však touhle cestou nedávají. Předpokládají naopak širokou všeobecnou korelaci mezi morfologickou změnou a genetickou změnou – krátce řečeno, korelaci mezi pozorovanou fosilní stazí a stazí genetickou. Tahle vazba charakterizuje to, co Gould a další nazývají „základním postulátem přerušované rovnováhy“ – který prý umožňuje stanovit relativní tempo genetických změn. (Gould, Struktura evoluční teorie, 2002, str. 812).

Propojení mezi morfologií a genetikou ještě víc zdůrazňuje: (1) teorie evolučního vývoje (také zvaná evo-devo), která tvrdí, že jednotlivé příznivé mutace se často projevují v organizmu podstatnou změnou, často viditelnou; a (2) pozorovaný hojný výskyt pleiotropie, kdy daný gen způsobí v organizmu více než jednu změnu. Tyhle faktory ještě více posilují platnost teze o tom, že pozorovaná fosilní staze představuje i stazi genetickou.

Vzhledem k pozorované fosilní stazi tvrdí teorie přerušované rovnováhy, že k většině změn (včetně většiny přínosných změn čili adaptací) proto musí docházet při vzniku nových druhů. Čelní evolucionisté však dlouho tvrdili, že speciace v podstatě není darwinovským procesem. (Protože vzhledem k darwinovskému cíli „přenesení více vlastních genů do budoucích generací“ přináší s sebou při budování „bariér téhle vlastní reprodukce“ menší zdatnost organizmu.) O speciačních událostech se proto říká, že nejsou vysvětlitelné v pojmech individuálního výběru, nýbrž že je způsobuje v první řadě genetický drift a inbreeding (křížení mezi příbuznými jedinci) – tedy neadaptivní faktory. Tato věc pak činí adaptaci a Haldanovo dilema ještě obtížněji řešitelné.

Aby pomohla vysvětlit adaptaci, zdůrazňuje přerušovaná rovnováha úlohu selekce druhů. To znamená, že její zastánci tvrdí, že se nové druhy oddělují vzhledem k adaptaci náhodným směrem, a pak jsou vybrány nejpřizpůsobenější druhy – je tedy vybírán celý druh a ne jednotlivci. Evolucionisté postulovali analogii mezi výběrem druhu a individuálním výběrem. Při individuálním výběru vytvoří mutace náhodně nové variace jednotlivců (většinou zhoubné), a pak jsou vybráni jedinci zvýhodnění. Při druhovém výběru speciace (fungující podobně jako náhodná mutace) vytvoří náhodně nové variace druhu (většinou nikoli příznivé), a pak jsou vybrány zvýhodněné druhy. Vzhledem ke zmíněné náhodnosti by byla nutná celá řada speciačních událostí k tomu, aby došlo k jedné, která je výhodná – právě ta, jako by byly třeba nesčetné tisíce mutací k tomu, aby došlo k jediné výhodné.

Evoluční genetik John Maynard-Smith správně namítá, že přerušovaná rovnováha je nereálná vzhledem ke svým vysokým nákladům. Tempo druhové reprodukce by muselo být tak velké, aby dokázalo nahradit nikoli pouhou jednu populaci (jako při obvyklém substitučním procesu), nýbrž četné kompletní druhy. Tento úkol vyžaduje mnohem více reprodukce (a mnohem vyšší substituční náklady), což by zpomalilo substituční tempo. Z těchto argumentů plyne, že přerušovaná rovnováha dramaticky zpomaluje přínosnou evoluci.

Mají-li zmínění čelní evolucionisté pravdu, pak musí přínosná evoluce probíhat mnohem pomaleji než podle Haldaneho propočtů. O těchto problémech, podobně jako o většině aspektů Haldaneho dilematu, se však v evolucionistické literatuře velmi málo diskutuje.

Hodnota 1667 zvýhodňuje neuváženě nerealisticky evoluci: (1) poskytuje jí daleko více času, než je ho k dispozici, (2) ignoruje závažné zpomalení vývoje, které znamená přerušovaná rovnováha a další teze s ní spojené, a (3) přináší četné nerealistické předpoklady nahrávající evoluci.

Evolucionista odpovídá na Haldaneho dilema

Evolucionisté musí skutečně Haldaneho dilema řešit – nikoli je pouze zamlžovat tak dlouho, až se na ně zapomene, či předpokládat skutečnosti, které je obejdou, nebo nad ním mávnout rukou. A kdyby nějaké jeho řešení vyžadovalo zvláštní evoluční procesy, pak by je měla širší evolucionistická obec přijmout jako realistické a příslušně integrovat jako nedílnou součást evolučního modelu. Evolucionisté tak neučinili.

Tradiční matoucí faktory

Celou záležitost zdržují tradiční matoucí faktory jako třeba:

• genetická smrt – která spočívá ve vyloučení jedinců předchozího druhu
• genetická zátěž, známá též jako substituční zátěž – která spočívá v „omezení zdatnosti“, ke kterému dochází během přínosných substitucí
• také vymírání, intenzita výběru, zdatnost, znovuzískání zdatnosti, změna zdatnosti, změna prostředí a změna velikosti populace.

V literatuře se tyhle faktory objevují v nejrůznějších kombinacích a způsobují četné zbytečné zmatky, omyly a spory. Někteří čelní evoluční genetici už celá desetiletí většinu z těchto nedostatků znají, ale v podstatě tolerují stav, kdy zůstávají v evolucionistické literatuře neopraveny. De facto právě ten co největší zmatek je hlavní obranou evolucionistů proti Haldaneho dilematu.

„Nedává to smysl“ nebo jde o „iluzi“

Takové námitky (které často citují Wallaceho, Hoyleho, Fellera, Morana nebo Bruese) jsou liché, a udržují se vinou tradičních matoucích faktorů (zejména genetické smrti a genetické zátěže).

Navíc zmíněné námitky ve svých dílech implicitně vyvracejí čelní evoluční genetici – jako třeba Crow, Ewens, Kimura a Maynard-Smith - , kteří všichni vzali Haldaneho pojetí nákladů vážně. Své argumenty proti zmíněným námitkám ovšem bohužel neuvádějí tito autoři výslovně, a už vůbec takové spory s jinými genetiky neřeší v evolucionistické literatuře. Místo toho evolucionističtí lídři svou nedbalostí zavinili, že v celé problematice převládly podobné nejasnosti – což mate už celé generace badatelů. Pokračující vláda zcestných argumentů na tomto poli svědčí o evolucionistickém lajdáctví.

Přínosné substituce „si platí vlastní náklady“

Tenhle argument je spojován většinou s Joem Felsensteinem, a i dnes ho ještě často slýcháme. Mnoho evolučních genetiků ho implicitně považuje za mylný, ale neobtěžovali se veřejně ho opravit. Přetrvávající převaha podobných argumentů je opět důkazem evolucionistické přezíravosti.

Uvedené tvrzení zaměňuje náklady za platbu. „Náklady“ jsou propočítávány teoreticky na základě daného evolučního scénáře. Kupříkladu tvrdí-li scénář, že mutace „zvyšují tempo reprodukce“, pak tento fakt zvýší náklady, ale to neříká, že platba bude skutečně zaplacena. „Platbou“ je skutečné reprodukční tempo druhu, které je zásadně založeno na pozorování, a ne na příbězích či na budování teoretických scénářů.

Substituční náklady může uhradit jedině skutečné, reálné (nikoli imaginární) tempo reprodukce. Předpokládejme například scénář, podle kterého v jediné generaci nová přínosná mutace přeskočí z jednoho jedince na milion jedinců. To by vyžadovalo reprodukční tempo alespoň jeden milion (to znamená náklady na přežívání jedna plus substituční náklady 999 999). Tento požadavek nikterak nezmenší tvrzení, že „nová substituce teoreticky zvýší reprodukční tempo na jeden milion, tudíž se vyplatí!“ Nemůže-li druh skutečně vyprodukovat požadovaný počet jedinců (v tomhle případě přinejmenším milion), pak není uvažovaný scénář reálný. Tečka.

Předpoklady se zdají „nerealistické nebo zastaralé“

Tohle je krajně zavádějící a ani se to nesnaží začít s řešením Haldaneho dilematu. (Viz zde.)

Neschopnost vyvodit z dilematu příslušné závěry

Dalším kardinálním zdrojem omylů je neschopnost evolucionistů vyvodit ze svých vlastních vysvětlení logické závěry. Evolucionista prostě jen vybere vysoce nestandardní okolnosti nahrávající evoluci, a pak předpokládá, že představují obecné řešení Haldaneho dilematu. Tenhle běžný omyl se vyskytuje ve dvou variantách:

1. Evolucionisté ignorují nepříznivé důsledky svého vlastního scénáře. (Například ignorují zoufale nepříznivé důsledky změn prostředí, překážek genového toku nebo malého rozměru populace.)
2. Evolucionisté nesprávně předpokládají, že se příznivé efekty jejich scénáře projeví ve všech generacích a v širším okruhu přírodních procesů. Tady je jeden z příkladů uváděných často evolucionisty. Předpokládejme výskyt početné populace, kdy jeden z jejích zástupců má příznivou mutaci, a předpokládejme dále, že všichni ostatní znevýhodnění jedinci v průběhu jediné generace uhynou – evolucionista z toho usoudí, že „K substituci dojde za jedinou generaci, nikoli za 300 generací, a proto se Haldane musí mýlit.“ Evolucionista tak vlastně tvrdí, že konkrétní generace, kterou si vybral, představuje veškerou evoluci. Jeho scénář však samozřejmě nemůže fungovat dlouhodobě, generaci za generací. Bude totiž třeba mnoha generací k tomu, aby příslušná populace dorostla opět do své původní velikosti (kdy se v ní možná objeví další příznivá mutace) – a tenhle růst je jako vždycky omezen konečným reprodukčním tempem druhu.

Tyhle omyly jsou zásadní, a fakt, že dodneška přetrvávají, je důkazem evolucionistické přezíravosti.

Neutrální evoluce

Evoluční genetik Motoo Kimura spatřoval v Haldaneho dilematu vážný problém. Však také Kimura uváděl Haldaneho dilema jako hlavní důvod toho, že přichází s neutrální teorií evoluce. Neutrální evoluce však nevysvětluje adaptace. A neodpovídá na základní otázku – stačí 1667 přínosných mutací?

Neutrální teorie neřeší Haldaneho dilema. Místo toho byla neutrální teorie vymyšlena proto, aby zachránila evoluční pohádku z jícnu vyvrácení – což ji staví do zcela jiného světla. Mezitím odhalovalo sekvenování proteinů (a později i sekvenování genů) četné geneticky podmíněné rozdíly mezi různými druhy savců, a Kimura poznával, že je nelze vysvětlit v rámci Haldaneho limitu přínosných mutací. Aby se tedy vyhnul zmíněnému vyvrácení evoluční teorie, uchýlil se Kimura k jediné zbývající únikové cestě – prohlásil, že většina evolučních genetických změn je neutrální (a nejsou tedy omezeny hodnotami propočítanými Haldanem).

To odstartovalo spor mezi dvěma evolucionistickými frakcemi – neutralisté proti selekcionistům - , který trval mnoho desítek let. Selekcionisté tvrdí, že většina substitucí vzniká jako důsledek výběru (kdyby byl ovšem přírodní výběr kvantifikovatelný). Neutralisté zase tvrdí, že k většině substitucí dochází právě proto, že přírodní výběr neexistuje. Jinými slovy, evoluční teorii lze stavět na obou východiscích – což opět svědčí o nevyvratitelnosti jako podstatě evoluční genetické teorie. Walter ReMine předpovídá, že s postupným úspěšným tažením Haldaneho dilematu budou od něho evolucionisté ustupovat (místo aby je řešili) tak, že se budou zvýšenou měrou dovolávat neutrální evoluce.

Změny prostředí

Změny prostředí probíhají (podobně jako mutace) v případě konkrétního druhu náhodně, a proto mají tendenci druh poškodit. (Například sníží jeho reprodukční tempo či zvýší různé náklady spojené s evolucí jako třeba náklady spojené s náhodnými ztrátami či náklady na neúspěšné substituce.) Haldaneho propočty tyhle nepříznivé faktory ignorovaly.

Haldane ovšem jinak ve svém scénáři se změnami prostředí počítal; proto někteří evolucionisté tvrdí, že jeho teze neplatí v prostředí beze změn. Jejich námitka však neobstojí. Haldanův scénář se zapracovanými změnami prostředí je neuváženě nerealistický ve prospěch evoluce (tím, že snižuje substituční náklady). Ve stálém prostředí by výhody Haldanovy koncepce přestaly platit; proto by byla evoluce pomalejší než vypovídají Haldaneho propočty.

Někteří evolucionisté (vycházející z názorů Joea Felsensteina) tvrdí, že substituční náklady platí jen ve zhoršujícím se prostředí. Jejich tvrzení rovněž neobstojí. Aby se zvýšilo množství kopií náhradní mutace, je nutné rychlejší reprodukční tempo – substituční náklady tedy nelze obejít. (Viz zde.) Čelní evoluční genetici (včetně Crowa, Ewense, Maynarda-Smithe a Kimury) ve svých dílech v podstatě s Felsensteinovým tvrzením nesouhlasí, ale veřejně toto stanovisko neprojevili. Místo toho přezíravě tolerují chaos v teoretickém myšlení – což zmátlo již celé generace badatelů. Dlouhodobá dominance Felsensteinova názoru je dalším důkazem evolucionistického lajdáctví.

Dělené populace

Někteří teoretikové evoluce uvažují o velkých populacích rozdělených do mnoha malých subpopulací občasnými překážkami v toku genů. Pak se předpokládá, že ony překážky vyvstávají a padají, jak právě konkrétní situace vyžaduje, aby se tak vyřešil kdekterý nedostatek příslušné teorie, se kterým se chce její autor nějak šikovně vypořádat.

Jinými slovy, teoretici se pokoušejí naaranžovat přírodu do složitého tance jako by byli schopni jí poroučet. Příroda však nemusí tančit tak, jak teoretik píská, ani se řídit prostoduchými schématy. „Překážky v toku genů“ se obvykle vyskytují náhodně, a proto v podstatě nepomohou konkrétnímu druhu ani evoluci jako celku. Však je také krkolomné tvrdit, že občasné „překážky v toku genů“ urychlí příznivou evoluci. Podobné teze prokazatelně Haldaneho dilema neřeší; místo toho působí v celé problematice takový zmatek, že se do jejího řešení raději nikdo nepouští.

Modifikátory dominance

Přínosné recesivní mutace vykazují mimořádně vysoké substituční náklady (běžně v tisících). V naději, že zmíněné náklady sníží, postulovali někteří evolucionisté „faktory měnící stupeň dominance“, které by převedly přínosnou recesivní mutaci na dominantní. Avšak:

• Ty by zřejmě nebyly propojeny s nahrazující mutací, a tím by se omezovala jejich účinnost (a náhodný původ „modifikátorů dominance již propojených se substitucí, kterou modifikuje“, by byl mimořádně vzácný.)
• Modifikátory by patrně vznikaly příliš pozdě na to, aby snížily významnější množství nákladů.
• Vykazovaly by patrně další vlastní substituční náklady.
• Modifikátory dominance by patrně převáděly také škodlivé recesivní mutace na dominantní, a přínosné dominantní geny na recesivní – mutační náklady by tak vzrůstaly.

Z těchto důvodů neřeší činitelé ovlivňující stupeň dominance Haldaneho dilema. Navíc se s nimi v dílech evolučních genetiků setkáváme jen zřídka.

(dominantní dědičnost = způsob dědičnosti, při kterém účinek jediného genu z existujícího páru stačí, aby se projevil znak či choroba jím nesené. Při recesivní dědičnosti se účinek určitého genu projeví jen tehdy, je-li v příslušném genovém páru stejná varianta tohoto genu – alela. Pozn. překl.)

Jemný výběr

Jemný výběr je v evolucionistické literatuře stále dvojznačnou a zmatenou teorií. Většina důkazů pro ni je založena na genetické smrti a genetické zátěži, které vedou k chybám.

• Například substituční náklady byly často definovány z hlediska „genetické smrti“ čili vymizení jedinců předchozího druhu. Takže o jemném výběru se tvrdilo, že tento problém omezuje tím, že vymizení omezí nebo pozdrží. To je však postavené na hlavu, protože sporným bodem není „vymizení“ jedinců předchozího druhu, nýbrž „vznik“ jedinců druhu nového (a reprodukční tempo, které to umožní) – a tahle verze jemného výběru ke zmíněnému vzniku nijak nepřispívá. (Naopak, udržuje jedince předchozího druhu naživu déle, spotřebovává zdroje a evoluci zpomaluje.) Zaměřením se na nesprávný problém tak genetická smrt podpořila tohle chybné řešení Haldaneho dilematu.
• Jemný výběr se nejčastěji definuje jako výběr závisící na četnosti nebo výběr závisící na hustotě. To však nestačí ani na omezení Haldaneho dilematu, natož na jeho vyřešení. Celkové substituční náklady mají své absolutní minimum (které nastává tehdy, blíží-li se selekční koeficient 0+) a stoupají s tím, jak stoupá selekční koeficient. Haldanovy rovnice zvýhodnily evoluci již tím, že do výpočtů bylo zapracováno absolutní minimum celkových substitučních nákladů – na základě předpokladu setrvale nepatrných selekčních koeficientů (blížících se 0+). Mění-li se selekční koeficient (jako ve výběru závislém na četnosti nebo hustotě), pak nemohou být celkové substituční náklady nižší než ty, se kterými počítají Haldaneho rovnice, budou však naopak určitě vyšší – což problém jenom zhoršuje. Tohle zjištění má zásadní význam, a přece je v celé záležitosti i dnes stále značný zmatek, což je dalším důkazem lajdáctví evolucionistů.
• V současné době přišli evolucionisté s dalším druhem jemného výběru. Ve skutečnosti však nejde o druh výběru, nýbrž o nezákonný účetnický trik podobný dvojímu účtování využívanému finančními podvodníky. Funguje to takhle. V konečném důsledku jsou různé doprovodné náklady evoluce (jako třeba náklady na přežívání, náklady mutací, náklady na segregaci, náklady na vyrovnání náhodných ztrát a několik dalších nákladů) společně - - a podvodně - - nazývány „backgroundovou úmrtností“. Ta je pak vydávána za dodatečný zdroj k zaplacení substitučních nákladů. To znamená, že v účtování, které by mělo vykazovat náklady na „backgroundovou úmrtnost“, se podvodně zrcadlí náklady substituční. Ostatní náklady evoluce tak zůstávají nezaplaceny, což není přijatelný scénář. V podstatě totiž evolucionisté okradou Petra, aby mohli zaplatit Pavlovi. Tenhle přístup ani v nejmenším nesnižuje substituční náklady, jenom se pokouší dostat do systému více prostředků pomocí neregulérních účetních manipulací. (Poznámka: tahle verze jemného výběru je propagována pouze tehdy, chtějí-li evolucionisté vyřešit problémy spojené s náklady, jinak nehraje v jejich evolučních scénářích žádnou roli. To je dalším důkazem toho, že nejde o legitimní přírodní mechanizmus či druh výběru.)
• Jemný výběr je někdy definován jako „výběr přednostního řádu“, což vlastně není nic jiného než další verze výběru omezovaného – a není uskutečnitelný (viz níže). Aby se mu dostalo zdání pravdivosti, je jemný výběr většinou opisován vágním souslovím „výběr podle četnosti nebo hustoty.“ Takovou neurčitost (či metodu cukr a bič) bychom měli odsoudit.
• Přílišné rozšíření a stupeň vhodnosti pojmu jemný výběr jsou zpochybňovány (např. evolučním genetikem G. C. Williamsem).

Výběr seřezáváním

Evoluční genetici jen málo kdy argumentují seřezávající selekcí jako mechanizmem se širokým záběrem – pokud někdo nenastolí otázku Haldaneho dilematu či nějakého problému týkajícího se nákladů. Pak se s použitím tesařské terminologie vytasí se seřezávající selekcí jako s „řešením“. Když pak diskuze skončí (a zdá se, že je problém „vyřešen“), pak je seřezávající selekce v tichosti odložena – než zase někdy příště někdo přijde se zmíněnými problémy. S takovými ambivalencemi by se mělo přestat. Jelikož není výběr seřezáváním považován za klíčovou součást evolučního modelu, nemohou evolucionisté tvrdit, že „řeší“ Haldaneho dilema.

Například evoluční genetik John Maynard-Smith považoval Haldaneho dilema za problém hodný řešení a navrhoval výběr seřezáváním (zvaný také prahový výběr) jako cestu k tomuto řešení (1968). V jeho pozdější učebnici Evoluční genetika však zmínka o něm chybí. Stejně tak je často citována jako „řešení“ Svedova verze seřezávané selekce (1968), jinak však tuto koncepci evoluční genetici neuplatňují.

Je tomu tak proto, že seřezávaná selekce není realistická. Ve svých důsledcích totiž řadí jedince, řekněme, podle množství přínosných mutací, a pak vyřazuje ty jedince, kteří určité úrovně přínosných mutací nedosáhli. Tenhle proces však nevychází z žádných specifických interakcí mezi substitučními mutacemi. Místo toho předpokládá, že jakýkoli náhodný soubor přínosných mutací interaguje (a seřezává) stejně účinně jako kterýkoli jiný – což není přijatelné.

Takové procesy se totiž podstatně liší od epistaze pozorované v přírodě, kdy vysoce specifické geny (a jejich mutace) interagují ve vysoce specifických kombinacích a tímto způsobem vytvářejí složitý znak jako třeba mozek, srdce, kloub, krevní srážlivost, vidění, schopnost pohybu, vlasy, rozmnožování či metabolizmus. Takové úžasné výhody nevzniknou pouhým čistě náhodným nakupením jakýchkoli genů (či mutací). Tahle epistaze pozorovaná v reálném životě se evoluční teorií nedá jen tak snadno vysvětlit, což je důvodem toho, že učebnice evoluce mají snahu ji bagatelizovat nebo ji potichu shodit ze stolu jinými argumenty.

Počítačové simulace

Evoluční genetik Leonard Nunney referoval o své počítačové simulaci životních procesů, která svědčí o mnohem rychlejším tempu vývoje než činí Haldaneho limit. Walter ReMine se s Nunneyem spojil a vyžádal si kopii jeho softwaru, aby mohl podrobně prostudovat jeho výsledky a metody.

Nunney odmítl s tím, že nebude půjčovat svůj software „lidem, kteří nepublikují v časopisech uznávaných vědeckým establishmentem“ - - tímto termínem označují evolucionisté antievolucionisty. Uvážíme-li tedy, že se evolucionisté brání ověření svých výsledků, musíme považovat Nunneyovu simulaci za podezřelou, zejména také proto, že je v rozporu s jinými simulacemi.

Internetová taktika

• Internetoví evolucionisté často zkreslují názory svých protivníků. Viz například zde a zde. K podobnému chování dochází nejčastěji v anonymních diskuzních skupinách a zejména na serveru talk.origins.
• Pojem „Haldaneho dilema“ zavedli evoluční genetici a příslušná literatura ho pro označení celé problematiky běžně používá. Internetoví evolucionisté ho však někdy mění (na „ReMinovo dilema“): (1) což se pokouší problém pohřbít jeho odtržením od evolučních autorit a příslušné odborné literatury a (2) jde zároveň o školáckou snahu osočovat své protivníky.
• Evolucionistické webové stránky často zkreslují podstatu Haldaneho dilematu a šíří chaotické představy, nepodstatné odbočky od problému i zbytečně nudné matematické derivace – to čtenáře unavuje a ztěžuje jim možnost udělat si jasný názor. Viz například článek ve Wikipedii.

Ocenění

Odkazy na literaturu s podobnou tematikou

• Haldane, J. B. S., 1957 The Cost of Natural Selection. J. Genet. 55:511-524. Note: Haldane’s paper is not clear or easy to understand, and has been a source for much confusion that remains to this day.
• ReMine, W. J., 2005, Cost Theory and the Cost of Substitution — a clarification. TJ 19(1), 2005, pp. 113-125, (later renamed the Journal of Creation). See also summary by Don Batten in the same issue, pp. 20-21 Haldane’s dilemma has not been solved.
• ReMine, W. J., 2006. More Precise Calculations of the Cost of Substitution. Creation Research Society Quarterly, Vol 43, pp. 111-120. Like ReMine's 2005 paper, this paper was submitted to the main-stream (i.e., evolutionary) journal Theoretical Population Biology, where all peer-reviewers (three in this case) found no errors. They also recognized it as new material (that does not exist in the prior literature). Nonetheless, they rejected it from publication on the grounds that it is not a “sufficient advance,” and “there is little interest in this subject today among population biologists; it is one of those subjects which has sunk almost beyond trace”.
• The Biotic Message, by Walter ReMine, 1993, Saint Paul Science, publishers, 538 pages (pages 170-253, and 495-507) This book brought Haldane’s Dilemma to general readership.
• Haldane's Dilemma, web updates by Walter ReMine

Ještě jiný článek zde (anglicky):

• Haldane´s dilemma has not been solved by Don Batten. Journal of Creation 19(1):20–21. April 2005

Příloha	Velikost
haldanovo_dilema.doc	217.5 KB

Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný

Váš hlas: Žádná Průměr: 2.7 (7 votes)